Blog

aneb když se v penShopu potřebují rozepsat.

header

Blog - aneb když se v penShopu potřebují rozepsat.

Není inkoust jako inkoust

Příspěvek o inkoustech pro vás připravila Vendula Brunhoferová.

Stalo se vám někdy, že jste si koupili pero, inkoust a celí natěšení onu barevnou tekutinu do pera načepovali, ale ono nepsalo? Případně jste si ho hned zničili? Ne vždy bývají důležité informace od výrobců či prodejců hned na první pohled viditelné, tak si pro jistotu zmíníme, jaké inkousty do jakých per jsou vhodné a jaké nikoli.

IMG_0668

Inkoust dokumentní, čili duběnkový (galový)

Během věků se pro výrobu inkoustu používaly různé suroviny, například Číňané a Egypťané dokázali tuto tekutinu vyrábět z kostního lepidla, krve a arabské gumy, proto měl jejich výrobek hlavně černou nebo červenou barvu. Nakonec se jako nejspolehlivější ukázala syntéza organického a anorganického v podobě inkoustu galového, čili duběnkového. Ten se sice dal seškrábat, ale ne smýt vodou, protože se váže přímo na vlákna celulózy. Jako první začali experimentovat s duběnkami Řekové a Římané. Standardní bylo použít čtyři suroviny – tanin, zelenou skalici, arabskou gumu, vodu nebo jinou tekutinu. Ve dvanáctém století se do inkoustu například míchalo i víno kvůli konzervačním vlastnostem a snižování povrchového napětí inkoustu, čili aby se tekutina po papíru lépe rozlévala. Ostatně, v dnešních dobách tuto ingredienci používá například německý deAtramentis. Tento recept se s mírnými obměnami tak osvědčil, že byl používán ještě další staletí, a i díky němu se dochovaly středověké spisy až do dnešních dob v tak úžasné kvalitě. Bohužel se však často bojovalo s nepříjemnými vlivy duběnkových inkoustů, například s nesmírnou agresivitou vůči materiálu, na který se psalo. Nezřídka došlo jak k rezavění inkoustu kvůli použitým železitým solím, tak i oslabování struktury samotného papíru až k jeho úplnému propadnutí.

S rozmachem průmyslové revoluce se čím dál více projevovala snaha vyrábět inkoust v továrnách a nespoléhat se jen na výrobu z malých manufaktur nebo míchání doslova „na koleně“ pro vlastní potřebu. S nástupem kovových hrotů vyvstal s duběnkovým inkoustem další problém, a to neblahý vliv síranu železnatého, který je doslova naleptával. Bylo tak třeba se zaměřit na mírnější a i levnější variantu. Tou byl například kampeškový inkoust, který byl ale velmi snadno odstranitelný, byť k hrotům šetrnější. Během 20. století se začaly vyrábět hlavně inkousty s umělými pigmenty, které rozšířily barevnou škálu. V nynější době jsou k mání kvalitní dokumentní inkousty například od Diamine, Sailor nebo firmy Pelikan.

Sales_Folder_Fount_India_English-6

Inkoust barevný, vodě neodolný

V tomto případě máte bezesporu největší výběr. Jak co do počtu výrobců, tak do počtu barevných variant. Diamine, Graf von Faber-Castell, Pilot, Pelikan, Sailor, Waterman… a to nemluvím o těch, které se v ČR sehnat nedají. Existují i takové vychytávky jako inkoust zvýrazňovací, na světle měnící odstíny, aromatizovaný, blýskavý nebo dokonce neviditelný, čitelný jen pod UV lampou. Tyto inkousty si většinou s klasickými plnicími pery rozumí bez problémů, ale každý výrobce má jinou recepturu, takže některé inkousty jsou vodnatější, jiné dokážou při dlouhém nepsaní vytvořit hrudkovité reziduum, které se pak musí z pera vypláchnout. Chce si pak individuálně najít tu pravou kombinaci vhodných značek per, šířek hrotů a k nim pasujících inkoustů. Používání moderního inkoustu se však nedoporučuje do per kaligrafických, protože je pro psaní širších stop poměrně řídký, ovšem zase skvělý co do míchatelnosti vlastních odstínů. Zajímavostí je, že v první světové válce fasovali vojáci inkoust v tabletkách, které rozpustili ve vodě a pak mohli psát dopisy z fronty svým milujícím rodinám. Tyto inkousty jsou ale doslova bezmocné proti dlouhodobějšímu pobytu na slunci a logicky podléhají zkáze při styku s vodou.

Snímek 024

Kaligrafický inkoust neboli tuš

Klasickou tuš známe jako děti už z hodin výtvarné výchovy, kde se do ní namáčel štětec a malovali jsme s ní po papíře. Její počátky se datují až do 4. nebo 5. století do Číny, kde se vyráběla ze sazí smíšených s lepidlem, vyráběným ze zvířecího paroží nebo kůže. A právě receptura na pryskyřičné bázi, nebo u moderních tuší například šelaku je základem pro vyšší hustotu kaligrafického inkoustu, který tak není vhodný do klasického plnicího pera, protože by je zkrátka zalepil. Ona i kaligrafická pera se musí pravidelně vyplachovat, zhruba po týdnu, aby v nich tuš zbytečně nezatvrdla a pero úplně nevyřadila z provozu. Jsou ale vyráběny například brushpeny i pro tuš v bombičkách, takže jen narazíte a kreslíte. V dnešní době jsou k mání i jiné odstíny než černá, takže i pečlivě vyvedený nápis můžete mít v červené, žluté, zelené nebo zlaté barvě. Tuš je ředitelná vodou, takže i s jednou lahvičkou nebo případně tyčinkou, kterou si nadrobíte do pár kapek vody a pak rozmícháte, můžete dosáhnout různě světlých odstínů, což se hodí například výtvarníkům při kresbě.

c0aa14f6ae0a11e3988d0eae436b5234_8

Jako různé jiné disciplíny prošel též vývoj inkoustů během dvacátého století díky novým technologiím doslova renesancí a tak máme na výběr co do druhů a barev mnohem širší paletu, než tomu bylo například před sto lety. Nezbývá než se těšit, co zajímavého výrobci vymyslí během následujících dekád.

 

 

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*